Popis rodu - Tučnice

Trocha historie
Tučnice byla objevena již v roce 1873. Rodové jméno Pinguicula (pravděpodobně odvozeno od názvu pinguin - tučňák) ji přidělil Carl Linné.
Popis druhu a prostředí

Charakteristickým znakem všech tučnic jsou masožravé, lepkavé listy různých tvarů, barev a velikostí, které skládají většinou přízemní růžice. Na povrchu listů je velké množství velmi malých, téměř mikroskopických žlázek, které produkují sliz. Ten se na světle třpytí a vytváří tak dojem oroseného listu, který přitahuje drobný hmyz. Trávení polapené kořisti je pomalé a trvá několik hodin nebo dní. Listy tučnic mohou mít kromě funkce lapacího a současně asimilačního orgánu ještě jiný význam. U mnoha druhů slouží k příjmu nebo jako zásobárna vody. Rostliny některých druhů přitlačují spodní listy růžic k mokré půdě a celou plochou doléhajíce na povrch pak přijímají minerální živiny a vodu. Listy tučnic plní funkci kořenu pouze částečně. V případě tučnic mají ovšem kořeny spíše funkci upevňovací než vyživovací a kořenový systém je většinou málo vyvinutý, kořeny jsou krátké a nevětvené.

Tučnice se dělí na několik skupin:

1. Tučnice s přezimovacími pupeny
2. Tučnice Latinské Ameriky s dvojtvarými a jednotvarými růžicemi
3. Tučnice s jednotvarými růžicemi
4. Tučnice, které nejsou dosud zařazeny

Květy vyrůstají na květních stvolech a jsou jednotlivé. Tučnice rostou v různých nadmořských výškách a zeměpisných šířkách. Listové růžice tučnic mají u největších druhů asi 30 cm v průměru. Největším druhem s růžicemi v průměru přesahující 50 cm je evropská P. vallisneriifolia. nejmenší druhy mají listovou růžici velkou přibližně asi jen 2 cm např. P. ramosa.